Chata minulej tejden byla nejvíc, nejvíc, nejvíc <33333

Vim že jsem v minulých temných dobách hodněkrát psala blogy o tom jak naše třída sucks a jak je nesnášim, ale to jsem byla pubertální teenager plný nenávisti vůči všem & všemu. Odvolávám cokoliv co jsem kdy napsala! Fakt. Máme nejlepší třídu a nejlepší kolektiv. Neznám nikoho jinýho kdo by měl takhle silnou tradici společnejch dovolenejch jako my. Hodně lidí, co nás zná říká jak je to výjimečný a krásný. Přála bych vám všem mít taky takovej kolektiv a partu.

Za celej tejden nevysvitlo sluníčko v součtu ani na deset minut a vydatně pršelo a byla zima. Většinu času jsme museli trávit v chatě hranim společenskejch her, což vám může připadat jako zábava pro důchodce, ale v našem podání je to na úplně jiný úrovni XDDDDD Přišla řada i na ty moje zmiňovaný aktivity, ale nejlepší hra na světe je stejně Parlament! To nepochopíte, dokud to nevyzkoušíte XDD Takovej mindfucking souboj jsem ještě nezažila, fakt.

No a když zvon nahoře na střeše chaty odbyl šest večer, začlo se co jinýho než pít. Já jsem si hned první večer lahví Lovecký vodky nasadila laťku hodně vysoko, vyblila jsem veškerej obsah žaludku za posledních 5 let, ale zocelilo mě to a zbytek týdne se obešel bez těchto incidentů XDDDDD Co dodat, nejlepší z nejlepších, za rok zas, prostě. Photky (ty na kterejch jsem já, protože fotky ostatních by vám nic neřekli žejo XD): raz dva tři čtyři pět šest a tohle krásný zvířátko jménem plch, který jsme si tam ochočili <3

Díky drahé Ävchen na mě po návratu do civilizace čekal balík s Common Dreads dárkama od Enter Shikari, včetně podepsanýho CD s dvěma otiskama Chrisovejch prstů jako bonus: MUCK! <3333

Předevčírem jsem se dozvěděla svůj accommodation assignment, tzn. přidělení koleje. Příští rok budu bydlet ve Warren Towers, monstru pojímajícím 1800 lidí. Měla jsem několik přání a požadavků:

- Nechci bydlet v tý prostřední věži, protože by mi každej čuměl do oken a já bych měla výhled na hovno.
- Nechci bydlet na patře vyhrazenym pro School of Management, protože se chci potkávat i s lidma, se kterejma nemám společný předměty a mít od toho managementu kam utýct.
- Nechci bydlet s mezinárodní studentkou, chci nějakou normální Američanku.
- Když už nedejbože dostanu mezinárodní spolubydlící, ať to prosím není Číňanka.

A JAK SI MYSLÍTE, ŽE TO PŘESNĚ DOPADLO???? GVJWLGWJGLWKGNWGLKWRLKWNLK. Vole… jako.

Na závěr na odlehčení tématu moje sbírka LA Girls: 1 2 3 4. Snažila jsem se to nafotit nějak aby se zachovaly barvy, ale stejně to ve skutečnosti vypadá trochu jinak. Líbí?

Ještě by to chtělo napsat blog než teď zase odjedu. Minulej tejden jsem byla v Bostonu na Orientation, což je něco jako na českejch školách zápis. Z vyprávění spolužáků z gymplu vim, že zápis probíhá tak, že 4 hodiny stojíte frontu na vydejchaný chodbě aby vám pak někam dali razítko a jedete domů. Na BU to byla skoro tejdenní akce, ze který jsem prostě úplně hotová. <3 Ale od začátku.

Let do Bostonu byl super, protože vedle mě nikdo neseděl, tak jsem se obložila polštářkama a dekama a natáhla se přes 3 sedadla yay. Přiletěla jsem docela pozdě večer a byla jsem celkem polomrtvá, ale ani to mě neodradilo a šla jsem hned nakupovat XDDD Druhej den jsem se z hotelu přemístila na campus (= areál univerzity nebo jak to říct) a ubytovala jsem se v jedný dormitory (= kolej). Kdyby vás zajímalo, jak taková americká kolej vypadá, tak fotka a fotka (všimněte si mýho pink kufru <3). Dvoulůžák s koupelnou na patře, postavený v 50./60. letech zhruba jako český koleje, jenom s tim rozdílem, že z těch americkejch nečiší komunismus z každýho kusu nábytku XDDDDD

Ještě ten večer jsem se vypravila do přístavu na koncert The Decemberists. Sehnala jsem skvělý lístky dopředu na sezení. Koncert to byl opět neskutečnej, jedinná stinná stránka byla hrozná zima a déšť a studenej vítr od oceánu. No ale jinak... kdyby se kvůli mě chtěl Colin Meloy rozvíst, vzít si mě a odstěhovat se se mnou do 19. století tak říkám ANO!

Následující 3 dny byl extrémně nabytej program. Začínalo se v 7 ráno a končilo se o půlnoci. Byla tam spousta přednášek, ale i hodně zábavnejch věcí. Všechno bylo samozřejmě pojato velmi americky (barbecue, t-shirt guns, policejní náčelník místního okrsku půl hodiny vyjmenovávající všechno, za co nás zatkne...), ale zároveň profesionálně a evidentně na tom nešetřili. Vůbec nebylo těžký si tam najít kamarády, každej byl hrozně milej a otevřenej. Zapsala jsem se na přednášky - budu mít mikroekonomii, diferenciální matematiku, kreativní psaní a úvod do managementu. Byli jsme rozdělený do skupin - tohle je ta moje (klikněte pro větší fotku):

Ta hnědá cedule znázorňuje Hersheys čokoládu a my máme předstírat že jí ukusujeme - bohužel né každej se do toho pustil tak vehementně jako já XDDDDDD No, byl to skvělej tejden (a samozřejmě bych tam nejradši rovnou zůstala). Bohužel to celý skončilo tim, že na cestě zpátky se babka přes uličku ode mě brutálně poblila hned po odletu, odešla na záchod, zamkla se tam a omdlela a letušky na to přišly až za 5 hodin XDDD A my jsme celej let museli dejchat smrad zvratek, protože se nikdo nenamáhal to uklidit.

Včera jsem šla naposled do práce. Teď jsem v Olomouci, prší a zejtra odjíždim na tejden s bejvalou třídou na chatu, jako jezdíme každej rok. A výjimečně se fakt nefalšovaně těšim. Koupila jsem Activity, tak doufám že si to tam zahrajem a bude nás to bavit. Hrál jste to někdo, je to dobrý?

Dneska mám na srdci rovnou několik věcí­:

Zaprvý. Zbejvaj mi 2 tejdny v práci a rve mi to srdce, protože jsem tam šťastná a spokojená. Měsí­c po mně do našeho týmu přišla daší­ nová zaměstnankyně, takže už nejsem ‘the new girl’. Normálně, přemejšlim i nad takovejma věcma jako jak by můj život vypadal za 10, 20 let, kdybych už nešla studovat a zůstala v týhle práci. Ale zase se tam pak vždycky budu moct vrátit. A až se vrátim, tak si zřídim pracoviště v zahradě na střeše. A vezmu si tam ten Xbox co máme na oddělení­. A budu sestavovat jí­delníčky.

Zadruhý. Chtěla jsem se vždycky věnovat nějaký charitě, ale všechno je to pořád o tom stejnym - děti, postižený, tuleni. Tak jsem vymyslela novou charitu, která bude vytipovanejm jedincům a jedinkyní­m v tramvajích rozdávat deodoranty a poučovat je o tom kam a jak často se aplikujou­. Nedejchalo by se nám všem lí­p?

Zatřetí­. Po zbytek svýho pobytu v ČR než odjedu se chci celý dny jenom dívat na filmy Wese Andersona a na filmy, kde hraje West Coast muž. V ideálnim pří­padě na kombinaci obojí­ho (Rushmore!!!). Už jsem je teda všechny viděla, ale vesměs jsou to záležitosti, na který se člověk musí­ podí­vat aspoň 47x aby to vychutnal do posledního záběru. Takže celkem plán. Skončil mi Lost tak si to musim něčim stimulovat.

Začtvrtý. Poslouchám nový album Enter Shikari a mám z něj neutuchající­ orgasmus. Nemám slov kterejma bych to důstojně popsala, takže prostě - let’s cause some fucking havoc. Už abych je zase viděla live.

Zapátý. Vyvinula jsem revoluční business model pro facebook. Když se bude někdo chtí­t přidat k nějaký skupině nebo se stát něčeho fanouškem, tak zaplatí­ $5. Za udělání­ testu se bude platit $7. Za založení­ skupiny nebo fanpage $25. Protože proč PROČ PROČ PROČ exsituje miliarda skupin a stránek, který by se daly shrnout do něčeho jako “Jestli se najde milion lidí, kteří se přidají ke každý první píčovině co uvidí, tak se svět STEJNĚ VŮBEC NEZMĚNÍ.” A ten milion lidí by se našel. Když se to zpoplatní, tak lidi zase začnou používat mozky a budou uvažovat - opravdu mám takovou potřebu ukázat světu, že jsem fanouškem jahod/Přátel/léta, že mi to stojí za $5? A teprve až lidi začnou přemejšlet nad důvodama a důsledkama věcí, který dělaj, teprve pak se svět změní. Nemusíme dělat určitý věci jenom proto, že můžeme. Jenom pro pořádek bych dodala, že veškerý výnosy z toho půjdou na výše zmíněnou charitu.

Jo a jestli se ještě někdo přidá ke skupině Facebook Gold nebo Facebook Diamond, tak by mu měl bej navždy zablokován přístup na internet. Tak co, vidíte to stejně?

Právě jsem asi půl hodiny seděla před pračkou a dívala se, jak se pere prádlo. Fakt. Hrozně mě to naplňovalo, takže si tam budu asi chodit sedat častějš.

Je asi evidentní, že nic zásadního jako Obama nebo Boston University se v posledních 3 tejdnech nestalo a tak nebylo nic, o čem by se dalo napsat. Byla jsem se nechat ostříhat a jsem fakt spokojená, protože jsem sama nevěděla co vlastně chci. Šikovná paní kadeřnice to z mejch abstraktních gest kolem hlavy ale pochopila, takže jsem teď prostě fešanda děsná! XDDD Tady máte fotku, ale už jste jí asi viděli. Jenom pro případ, že jste jí ještě neviděli, nebo že se na ní chcete podívat ještě jednou co já vim.

Jinak trávim hodně času v práci, knížkama a dívánim se z okna. Připadá mi, že posledního půl roku pořád na něco čekám. Nejdřív jsem čekala na výsledky všech testů, co jsem dělala na podzim, pak jsem čekala na to, která univerzita mě přijme. Teď čekám na nový album Enter Shikari, protože to je minimálně stejně velká událost. (Pro mě.) V pondělí jsem s mámou byla na koncertě Tiny Turner. Měla jsem na sobě tričko Enter Shikari. Kdo je víc cool?? Kdo je víc cool??

Úplně neudržitelně se nemůžu dočkat konce srpna, až odjedu na BU. Kvůli asi třiceti důvodům už vážně potřebuju vypadnout z ČR. Je to tady OK, ale nějak se nic neděje… Nic extra. Takže se řídim motivačnim plakátem, kterej mi visí v práci nad stolem a říká mi: “Radovat se z maličkostí.” A tak to dělám a je to příjemný. “How hard is it to decide to be in a good mood… and then just be… in a good mood?”

Teď mě omluvte, protože musim jít napsat stížnost na dopravní podnik aby zrušili prodloužení intervalů autobusu 167. Jestli ještě jednou bude ten autobus narvanej tak, že mě celou cestu bude svym rozkrokem drtit nějakej smradlavej zpocenej obézní brontosaurus tak vytáhnu pepřák a všechny sejmu. Fakt.

A Kanaďané vedou 4:0 momentálně. Heatley, tyvole. Víte, že mám už několik let kapelu Heatley Killed Snyder? XDDDDDDD

Na začátek bych chtěla pozdravit všechny neviditelný lidi, který čtou můj blog, ale nijak se tu neprojevujou a vůbec je neznám. Až mě někde uvidíte, tak se přihlašte. Zjistila jsem, že je to fakt super XDDD Ahoj, Katko!

Včera jsem byla na Obamově projevu. Kamarádka nám sehnala lístky do přední sekce k jeho pódiu, takže jsem se tak neskutečně těšila, že jsem ani nemohla spát. V pět ráno jsem vstala a jela do města. Na Hradě to policajti a “Antikonfliktní jednotka” vůbec nezvládli, a tak jsme se po chaosu a mačkanici nejdřív ocitly na špatnym místě a v hrozný dálce. Ale nakonec se to vyřešilo a dostaly jsme se až úplně dopředu k pódiu. Čekání nebylo zas tak strašně dlouhý a už se začly dít věci. Jako první si šli k nám dolů podávat ruce Topolánek a Klaus. Topolánek, synek z Valašska, se nadšeně vrhal na lidi v první řadě pod dojmem, že jsou to Američani - “Vilkam jů tu Prág! Ár jů from hýr?” Strašný, děsný XDDDDDDD

No ale pak už na pódium přišel Barack a Michelle, nejkrásnější a nejcharismatičtější lidi momentálně ♥♥. Obama je excelentní řečník, takže projev byl úplně strhující. Měla jsem slzy v očích, bylo to pro mě fakt silný. Vzpomněla jsem si na podzim a na volby a jak jsme to prožívali v Bostonu. Mluvil přes půl hodiny, ale mně to uteklo hrozně rychle. Potom se vrátila Michelle a společně šli dolů z pódia podávat lidem ruce. Nejdřív mi podal ruku Barack, potom i Michelle. Nenapadá mě vůbec jak to popsat, prostě naprosto… neskutečný. První muž & první dáma světa. To budu vyprávět všem svejm budoucím spolužákům na BU a svejm budoucím dětem a pradětem (proč se vlastně říká vnoučata? XDDDDDDD). Taky jsem si všimla, jak se mi tim okamžitě zvedl sociální status ve všech kruzích, kde se o tom dozvěděli XDDDD V rodině, v práci… všichni na mě zíraj XD Protože kolika lidem se takovýhle pocty dostane… Já sama to teda ještě pořádně nepobírám. Tohle si odnesu na celej život.

Dobrý fotky, ne?

Well guess what.

Vzali mě na BU. Na mojí vysněnou školu, po který toužim už asi 3 roky a která se až skoro do úplnýho konce zdála naprosto nedosažitelná. Až na posledních pár měsíců jsem žila s přesvědčenim, že se na BU nikdy nemůžu dostat. Splnila jsem si asi největší životní sen. Tak moc jsem tam chtěla, tak moc jsem na to dřela a na závěr jsem si to tak moc zasloužila. BU School of Management Class Of 2013.

A jenom takovej epilog k tomu procesu přihlášek na americký školy… Vzali mě všude. Na všech 8 prestižních univerzit. Skoro denně k nám jezděj Fedexáci a DHLáci s obálkama plnejma dopisů, kde mi všichni možný děkani a prezidenti gratulujou, nabízej stipendia a prosej mě ať k nim jdu. Jsem na sebe tak strašně hrdá jako nikdy. Vůbec nikdy jsem si nedokázala představit, že by to všechno dopadlo takhle dobře. Jo a jestli si myslíte, že se vytahuju, tak si uvědomte, že na to mám absolutní nárok. Sama jsem se na tenhle úspěch dost nadřela a teď si to prostě užívám, kthxbie! XDDDDDDD

V Praze je strašně krásně. Škoda těch osmi let co jsem tady nebydlela. V nový práci je to skvělý, mnohem lepší než v tý minulý. Hlavně mám mnohem víc volnýho času, takže jsem se přihlásila do tohohle health clubu (velmi sofistikovaný výraz pro fitko XDDDDD) a strašně mě to tam baví <3. Ve středu jsem byla na fotbale, při kterym mě náš nároďák definitivně přestal bavit, ale aspoň jsme si dobře pokecaly s kámoškou XD A v neděli vstanu v 5 ráno a půjdu za Barackem. Pokecáme, víšco.

I’ve seen so much in so many places
So many heartaches
So many faces
So many dirty things
You couldn’t even believe.

Začnu tradiční rubrikou o univerzitách - přijali mě na Simmons a Babson College! Těší mě hlavně ta druhá jmenovaná, protože je to nejlepší business škola v USA a nabízí mi Prezidentský stipendium. Ale ještě počkám než budu dělat nějaký závěry.

Když jsem skončila ve svojí první práci a než jsem začala v práci druhý, měla jsem 14 dní volna. Tak jsem jak už to tak se mnou bejvá odjela do USA. První tejden jsem byla s tátou v Aspen lyžovat. Po dvou letech, kdy jsem jezdila na závodních lyžích jsem letos pro změnu měla lyže na freestyle, ale bohužel nebyl vůbec žádnej prašan tak jsem se na nich nemohla naplno vyblbnout. Achjo. Ale bylo to tam jinak super jako vždy, to je jasný. Druhou polovinu výletu jsem strávila v Bostonu. Bylo úžasný zase po dlouhý době všechny vidět. Nejvíc ze všech Mercedes, která mě nechala spát ve svym pokojíčku. Ale za celej tejden jsme se vůbec nevyspaly, protože jsme si každou noc aspoň do tří povídaly a ráno jsme vstávaly brzo abysme toho co nejvíc stihly. Prošla jsem si všechny svoje oblíbený místa, dala jsem si burrito z Chipotle Grillu na Cleveland Circle (z lásky jsem kvůli němu obešla celý jezero!), vykoupila jsem zase půlku Victoria’s Secret a koupila jsem si šedý džíny (strašně cool ♥).

Tohle je nejlepší fotka na světě. Myslim, že já a Merce bysme měly mít vlastní MTV show ve stylu Laguna Beach/The Hills/The City. Akorát by se to jmenovalo Back Bay. Bylo by to o tom, jak nakupujeme, paříme, procházíme se a okouzlujeme svět. A tahle fotka by byla na všech plakátech.

V pátek jsme měli u jedný Brazilky skvělou party. Takovou tu typickou amerikánskou jak otevřete ledničku větší než všechny skříně co doma máte a v ní je vyskládanejch 150 lahví piva. A berte si a bavte se a dělejte bordel. No, nádhera to byla XD

Cestou do ČR jsem přesedala v Londýně. Čekala jsem na Heathrow na letadlo, Wayfarers na očích, vypadala jsem že tam sedim a vládnu světu (jako obvykle). Naproti mně si sedli 4 čeští spoluobčané, nějak tak asi v mym věku. Chvíli se na mě dívali a pak někdo z nich řekl: “Podívejte se na ní, to je určitě Američanka.” Udělalo mi to hysterickou radost XDDDDDD Protože to, že se přede mnou nahlas bavili česky znamená, že je ani na moment nenapadlo, že bych jim mohla rozumět. Ze všech národností by mě na Češku vůbec netipli. Z toho pro mě vyplývá, že jsem se zbavila všech rysů spojujících mě s ČR a to je pro mě zasloužená výhra.

Pro dnešek všechno. O mojí nový práci a o tom jak je to tam výborný skvělý až někdy příště.

Začnu tradičně - vzali mě na Northeastern ♥ A to je moje škola číslo 3, takže mám hroznou radost. Hodně se mi ulevilo. Sice to ještě pořád není vítězství Turné čtyř můstků, ale úspěch to je velkej.

Jo, když na ty fotky kliknete, tak explodujou. Jak vidíte tak minulej víkend za mnou (a naším velmi dobrým kamarádem Davidem) do Prahy přijel Čojs. A to vám teda řeknu, že proti mně a Čojsovi mi přijdou všechny pseudoživoty všech mejch pseudopřátel úplně nudný. Oblékli jsme si naše zelený cardigany (jo, nosíme stejný věci), pili jsme zelenou, jedli popcorn, prostě všechno jak to správně má bejt. A v sobotu jsme si ve sněhu udělali kulturně-poznávací vycházku, která se mi moc líbila, až na to, že sněžilo a měla jsem mokro v Uggách. Ale byla to skvělá…realisace.

V úterý jsem byla na Maxïmo Park. Myslim, že pokud jste četli aspoň nějakej můj spot o koncertech, tak asi už víte. No jo zase moje copyright místo, zase setlist… XDDDDD Bylo to kvalitní. A potkala jsem tam Amnu. A koupila jsem si triko. A slyšela jsem naživo Boox From Boxes = splnění snu. Obzvlášť když nade mnou byl Paul nakloněnej a díval se mi do očí když zpíval ‘Rain explodes at the moment that the cab door closed, I feel the weight upon your kiss ambiguous.’ Ještě že jsem dospělá a nijak moc mě to nevzrušuje XDDDDDD

Včera jsem byla naposledy v práci. Minimálně 2 lidi mi budou fakt chybět. Než začnu dělat v další práci (Ou Tů), tak mám 14 dní volno. A co říct dál, no. Miluju Lost a příští epizodu si zase dám as-good-as-it-gets přímo v telce a možná i tu další (pokud Merce zjistila heslo na zablokovaný kanály XDD). Zalyžuju si a navštívim všechny po kterejch se mi stejská nejvíc, kromě lidí taky mou vysněnou BU. Praha - London - Denver - Aspen - Denver - Boston - London - Praha.

Jestli vás zajímá, co bylo v tý druhý tajemný Fedexácký obálce, tak vám můžu s radostí říct, že to byl dopis od další školy, že mě berou ^__^ Sice bez stipendia, ale už to jsou dvě školy z devíti a to vypadá slibně.

A nyní příběh magického povlečení z Ikey. Takhle jsem ho viděla poprvý, jak v něm ve filmu Boy A spí Jack Burridge. Okamžitě se z toho stal můj nejoblíbenější film a ty kostičkovaný peřiny mi nějak utkvěly v paměti. Pak jsem přijela do Bostonu a objevila to stejný povlečení ve svym pokoji v apartmentu na Cleveland Circle. Pak jsem se jednou dívala na Human Giant a hádejte co tam měli, moje povlečení, už potřetí. A tak jsem se rozhodla, že si to stejný pořídim i sem do Prahy, abych se tady cejtila víc jako doma (aka v Bostonu). Protože mi připomíná můj nejoblíbenější film, nejoblíbenější comedy TV show a tu mojí ultrapohodlnou obří postel v Bostonu. A tak teď spim takhle. A to tmavozelený prostěradlo skoro stejný v Bostonu i v Praze, to je jenom náhoda XD Včera jsem v magickym povlečení dočetla knižní předlohu k Boy A a tim se kruh uzavřel.

Najednou už jsem za půlkou února a to znamená, že čas se začal zase trochu hejbat. Už jenom tenhle a příští týden v mojí současný práci, pak dva tejdny volna a pak začnu v nový práci. A na to se těšim <3 Taky se sem vrátilo dost kamarádů na letní semestr, takže můžem dělat věci, jako třeba pít vodku s Mattoni Negroni na jejich kolejích a tak. A vůbec, jsem v podstatě spokojená. Protože: “A possitive attitude means all the difference in the world.” A to říkám já, bejvalá královna sebelítosti. Nějak mě to tady začlo bavit. Jsem ráda, že zase bydlim v Praze. Není to Boston, ale je to to nejlepší, co tady máme. Jo a příští víkend, ten bude dobrej.

A řekněte mi, co to je za pokrytectví, když si tajně přijdu zajímavá při čtení českejch časopisů v bostonskym metru stejně jako při čtení anglickejch knih v pražskym metru. Sranda se mnou, fakt XD

Dneska byl zajímavej zvláštní den. Poprvý v životě jsem stihla začátek CSI Miami. Začíná to v 17:40 a já chodim domů v 17:50, takže kromě řešení záhady ‘Kdo je vrah?’ řešim ještě záhadu ‘Co se stalo za zločin?’ a nechci říkat, že to takhle neni zajímavý, ale přece jenom… XDDDDDDD Ryan Wolfe <3

Jedna univerzita mi před tejdnem napsala mail, že mi Fedexem posílaj dopis o přijetí (wow) a dneska měl přijít. Dopoledne jsem obviously nebyla doma, tak mi Fedexák volal, 'Mám tady pro vás zásilku z USA...' a domluvili jsme se, že mi jí přiveze do práce. Ok super fajn. Za ani né patnáct minut mi volal nějakej další Fedexák nebo pseudo-Fedexák z nějaký jiný poštovní služby, 'Mám tady pro vás zásilku z USA...' tak já mu říkám wtf, nevolal jste mi teď už? Ale ukázalo se že to je ještě nějaká další tajemná a nečekaná zásilka a co v ní je uvidim až zejtra. Jenom doufám, že to nebude těch 9 knih z Amazonu, protože nevim jak bych to táhla domů metrem a autobusem, musela bych si to z práce brát po jedný nadevětkrát asi XDDDDDD Ale zpátky k tomu dopisu z univerzity - už jsem věděla, že mě vzali, ale co jsem se dočetla z toho dopisu mě úplně vzalo. Děkan mi osobně píše, že mi uděluje stipendium $11,000 na rok za moje vynikající výkony a úspěchy ^____^ A rukou je tam dopsaný 'Congratulations, Hana!' Fakt mě to dostalo, no ty bláho. Rovnou říkám, že to neni jedna z těch škol, kam bych si přála jít, ale makala jsem na to tvrdě několik měsíců a teď vidim, jak se mi to začíná vracet. Dostat 'merit-based scholarship' je opravdu obrovská čest, ještě navíc jako zahraniční student. Hustý, prostě.

O víkendu jsem byla v Olomouci, protože jsme v sobotu měli třídní sraz. Nejdřív jsme šly s holkama na kafe a pak se zbytkem do hospody. Byla jsem ráda, že jsem je zase viděla takhle pohromadě, ale ve výsledku jsem si s nikym vlastně neměla co říct. To je samej zápočet, zkouška, kolej, děkan, kredity, předměty s tajuplnými názvy jako 'obecky', 'říman', 'kongo' nebo 'mikro' - zkrátka slova, který se v mym slovníku nevyskytujou. A ke kterejm nemám co říct. A který mě nezajímaj. Jasně, fandim jim a jsem ráda, že se jim daří, ale čim dál tim víc jsem přesvědčená, že dát si rok pauzy po gymplu bylo moje nejlepší životní rozhodnutí. Nechápu jak mi někdo může tvrdit, že 'ztrácim rok', když mně to připadá, že získávám TOLIK, co oni nikdy za celý jejich vzdělání nezískaj. A jsem fakt ráda za všechno.

A nakonec pár fotek ať nezapomenete na moje sparkling shining já: jedna, dva, tři, čtyři, pět.